druhý týden
Söndag, 24 Februari
Na nedělní odpoledne jsem měl slíbený výlet na Öland, což je druhý největší švédský ostrov a na který vede ten šest kilometrů dlouhý (v době postavení nejdelší na světě) most na který koukáme z kanceláře. On by prý vůbec nemusel být tak dlouhý, protože o kousek na sever je moře užší, jenže by kvůli tomu museli postavit devět kilometrů nové cesty a když prý dostali cenovou nabídku od jakési české stavební firmy, rozhodli se postavit most;-)
Inger pro mě přijela v jednu hodinu Saabem, takže jsem si zase po dlouhé době mohl natáhnout v autě nohy. Když mě to při rozjezdu zatlačilo do kožené sesle, zeptal jsem se jí na motorizaci jejich rodinného vozidla, ale odpovědí mi bylo že auto je modré a že to je asi tak všechno co ji krom toho že ji to odveze z bodu A do bodu B zajímá (později jsem si všimnul že to byla 1.9). Nezapla si pásy a tak se kromě červené kontrolky na palubní desce za chvíli ozval alarm. Prý se jeho zvuk časem zesiluje až je to nesnesitelné, ale zároveň se to dá vyřešit tím, že si člověk sedne hodně na stranu sedáku, takže ho čidlo nezaznamená. Vida - ono to s tím dodržováním pravidel nebude až tak horké.
Najezdili jsme po Ostrově asi padesát kilometrů a kromě typicky červených domků a spousty malých větrných mlýnů bylo nejzajímavější to, že jsme za celou cestu potkali stejné množství lidí jako kostelů - tedy deset. Ono v tom počasí kdo by taky byl venku... Ostrov živí zemědělství a turistika - v létě je tam prý opravdu strašná spousta lidí protože je tam krásně, spousta kempovacích míst. Další zvláštností je, že na konci sezóny v září když turisti odjedou, přijíždí imigranti a uprchlíci, protože je to pro spoustu z nich první místo kam ve Švédsku vkročí. Toho využili majitelé kempů a aby nemuseli na zimu zavírat, ubytovávají je. Je s tím ale trošku potíž, protože děti uprchlíků (nejvíc jich je prý ze Sýrie) musí ze zákona stejně jako ostatní děti chodit do školy, takže je třeba pro ně zajistit kromě škol hlavně učitele ovládající jejich rodný jazyk, což není snadné, zvlášť když nikdo samozřejmě dopředu neví kolik lidí a odkud přijede. Dojeli jsme ke zřícenině, kde byla ze všeho nejvíc především zima a tak jsme se tam ani dlouho neohřáli a zajeli už jen do centra jednoho ostrovního městečka a pak podívat se na letní sídlo (resp. jedno z letních sídel) královské rodiny.
Další zvláštností ostrova je, že se tam přemnožili divočáci, kteří tam ale nikdy nebyli a někdo je tam zatáhnul - resp. jistý pán je chtěl chovat v ohradě, jenže prasátka mu utekla a teď je s nimi problém - ničí pole a napadají lidi. Teda to první často a hodně a to druhé sem tam. Hned jsem si vzpomněl na Františka a řekl Inger že mu o tom řeknu, kdyby sem přijel tak si parádně zaloví a místní by mu byli vděční.
Když se začalo smrákat, pozvala mě Inger na večeři k ní domů a já jsem samozřejmě neodmítnul, nejen proto že večeře se na hotelu nepodávají. Čekal jsem že byt bude jako z katalogu Ikea ale vůbec nebyl. Relativně malý (teda - byl jsem jen v obýváko-kuchyni, v patře vůbec), jednoduše a moderně zařízený. Strávil jsem tam asi dvě hodiny kdy jsme si povídali s jejím sedmnáctiletým synem. Až budu jednou umět anglicky tak jak on, můžu být spokojený - a to ani nemusím být tak ukecaný. Je to takový mladý "intoš", vypadá trošku jak Bill Gates za mlada a taky je trochu divný - v pátek mu bylo sedmnáct a na dotaz jestli už se těší až si za rok bude moct dát pivo odvětil že ho to vůbec neláká a já neměl důvod mu to nevěřit. Konverzace plynula moc hezky a vlastně to tak bylo už okamžiku kdy jsme jeli na ostrov, vůbec mě to nenapadlo ale pak mi došlo že za celé odpoledne jsme nezažili ani jedno "hluché místo" a s Jákobem už teprv, protože tomu ta pusa jela jak kolovrátek. Má přítelkyni v Anglii a když jsem se ho ptal na rozdíly mezi angličany a jimi, řekl že největší jsou asi v tom že ve Švédsku nikdo nechce moc vyčnívat z davu, vypadnout ze skupiny. A pak taky že (teda podle sedmnáctiletého Jákoba) nejhorší co může člověk Švédovi říct je nazvat ho rasistou. A z toho taky pramení ty problémy, které hlavně v městech jako Malmo přestávají být sranda - Švédi si radši nechají leccos líbit než by je někdo nařknul z rasismu. Na to možná taky západní civilizace dojede...
Celou dobu jak to tady píšu se ve vedlejším pokoji dohaduje nějaký chlap s někým po telefonu, rozhodně to nezní švédsky, ta melodie je taková jiná...tak uspávám počítač abych líp slyšel - a slyším: "...kurwa...posluchaj...to jest taka specjalna...". Což mi připomnělo, že jsem se za ten týden naučil pár švédských slov, jako třeba "ruksak", "štamgast" a "citron". Holt mám talent:-)
Lördag, 23 Februari
Po týdnu bylo potřeba vyprat a tak jsem šel omrknout prádelnu. V malé místnosti zvané prádelna jsou dvě pračky (malá&velká), sušička a něco na způsob valchy. Zvolil jsem pračku. Zašel na recepci pro žeton, nacpal prádlo do větší pračky číslo 2 a žeton vložil do automatu číslo 1. Neptejte se mě proč, sám to nevím - asi proto, že v návodu bylo u kroku číslo čtyři napsáno "vložte žeton a otočte černou páčkou doprava" a já tu páčku nemohl najít - asi proto že tam vůbec nebyla. Na recepci jsem dostal náhradní žeton a za hodinu už jsem prádlo cpal do sušičky.
Protože se mi praní trošku protáhlo, dorazil jsem na hrad zrovna když končila prohlídka a tak jsem půlku z ušetřené stovky o něco později vyměnil v Subway za bagetu a pití. Procházka po nádvoří a hradbách nebyla špatná, ale už jsem tu byl dřív a kromě sněhu a vichru se za tu dobu nic nezměnilo. Pochodil jsem něco po městě a když už mě začínaly bolet nohy (ono takhle v zimě totiž jaksi není venku moc kde sednout), rozhodl jsem se navštívit nákupní centrum které jsem viděl z autobusu cestou z letiště. Tady jsem si poprvé zanadával, protože kousek od "šopink parku" je křižovatka na které sešteloval semafory pro chodce asi nějaký vtipálek - křižovatkou projely tři vlny aut a semafor moje zběsilé mačkání tlačítka ignoroval. Mohlo to trvat opravdu asi deset minut takže mě při čekání napadaly věci jako kde je asi ta skrytá kamera a co na to kolegové řeknou až mě uvidí v televizi. Přejít na červenou jsem ale nehodlal - ono by to ani moc dobře nešlo a navíc na mě asi nějak působí ta zdejší atmosféra zákona dbalých Švédů, vždyť já už týden nepohodil vajgl na zem! A taky jsem nikde na zemi ani jeden neviděl, ani kolem zastávek.
V nákupním středisku mě překvapila přítomnost Lídlu, ale nebylo mi zjistit jestli i tady platí, že "Lidl je levný!" - zamířil jsem do Coop. Jedna z věcí co se mi tady líbí je to, že ceny jsou hodně podobné těm našim, jen se tu místo koruny použivá krona. Jinak v obchodě celkem nic zvláštního, nic co bychom neměli třeba v Tescu. Až na jednu výjimku - sýry. Nemohl jsem se odtrhnout od regálu, když jsem viděl velký koláč Camembertu za 40 korun hrnuly se mi skoro slzy do očí. Nekoupil jsem si ho jen proto, že bych ho hned na pokoji prachsprostě sežral a to moc nejde dohromady s mým plánem tady trošku zhubnout (což se mi zatím díky pravidelné, chutné a lehké stravě docela daří). A hned vedle hrouda goudy asi 60 kronor za kilo! A pak ty lepší sýry, a pořád v ceně do 90 za kilo. Takové hroudy sýra jsem dlouho neviděl a musel jsem jít pryč abych si s nima nezačal hrát a mazlit. We grab it and we eat it all at once, my precioussss! Glum!
Fredag, 22 Februari
V pátek jsem končil až skoro v sedm, takže honem na pokoj, sprcha a hurá do města - musím se někde stavit dát si aspoň jedno pivo na bráchovy narozeniny, když už se oslavy nemůžu zúčastnit osobně.
Nachodil jsem toho docela dost a i docela dost viděl, v noci je město ještě hezčí. Do centra je to blíž než jsem si pamatoval z minula, nebo se mi aspoň zdálo že to bylo dál, ale je to sotva patnáct minut chůze. Výhoda Kalmaru je že obytné části nejsou na sebe moc nahuštěné (hlavně kvůli spoustě vodních ploch) takže je orientace hodně snadná a v noci o to víc že je široko daleko vidět asi nejvýznamnější orientační bod - osvětlená historická věž. I když mám absolutní orientační nesmysl tak tady jsem úplně v pohodě protože mám jakés-takés povědomí o tom kde je jaká část a Kalmar není ani moc velký, takže se vůbec nebojím že bych někde zabloudil. Před pár dny mi tydlifon začal tvrdit, že "Pro použití mapové aplikace je nezbytné datové připojení". Kretén. Mám ty mapy uložené na kartě a ještě začátkem týdne to fungovalo tak co to sakra žvaní? Ten telefon umí spoustu úžasných věcí ale aspoň jsem si zase připomněl že spoléhat se na techniku je blbost. Je to fajn pomůcka, ale spíš jen jako doplněk a nikdy ne jako základ (když si představím že bych jel do úplně cizího města a spoléhal se na mapy v mobilu...nikdy!).
Kousek od jakéhosi sportovního centra jsem potkal skupinu rozjařených mlaďochů - asi fotbaloví fanoušci, prozpěvovali si něco jako "O-le-po-do-le...so-ka-kal-mar-o--je!" a znělo to tak strašně směšně že jsem se musel odvrátit, abych nedostal vpysk:-) Pak jsem si všimnul zvláštního stromu co měl v koruně reflektory a ty v krátkých intervalech rudě tepaly tak mi došlo že to je asi symbol srdce. Vypadalo to zajímavě tak jsem tam chvíli stál a koukal. Hned za rohem jsem narazil na reklamní sloup tak jdu blíž že se podívám jestli se tu v době mého pobytu nebude dít něco zajímavého a hle! No, však posuďte sami. Kultůru tu mají na úrovni, vikingové:-)
Už jsem měl v nohách nějaký ten kilometr a rozhodl se že teda zapadnu do první hospody a dám si to pivo. Malá hospůdka na rohu s nápisem "Student..cosi" vypadala přívětivě a zdálo se že i ceny by tam vzhledem k osazenstvu mohly být lidové, jenže jsem se tam ani neohřál. Průkaz studenta nemám, ISIC už jsem dávno zahodil (navíc na něm bylo datum platnosti) a zkusit to uhrát na občanku mě v ten moment nenapadlo, ale to by stejně nejspíš neprošlo. Historie se zjevně opakuje - před šesti lety, když jsem tu byl poprvé, mě přilákalo množství lidí a jejich sborový zpěv na oploceném placu u stadionu a když jsem se tam chtěl jít podívat, ochranka mě vyhodila, protože - jo, neměl jsem studentský průkaz. Dnes jsem se tedy aspoň před hospodou zeptal dvou kuřáků (v hospodách se tu vůbec nikde nesmí kouřit, takže to vlastně ani nejsou hospody;-)) kolik tak stojí průměrně v hospodě pivo, protože jsem začal mít pocit že s těma padesáti korunama co mám v kapse tu asi žádný velký virvál nenadělám a jak se u nás pije pivo Švédům neukážu. Nebyl jsem daleko od pravdy, bylo mi řečeno že tady bych za to dostal dvě piva ale v normální hospodě tak sotva jedno. A tak jsem si nakonec aspoň na benzince koupil dvě piva v plechu za 30 (mladík za kasou hovořil ve dvojkové soustavě - yes/no, ale pochopil co chci a odpovídal správně, takže se můj seznam ne-anglicky hovořících Švédů zatím nerozrostl) a aspoň na dálku si připil v parku s krásným výhledem na město na Radimovy narozeniny.
Co se týče pátečního večera, snad ještě stojí za zmínku jak jsem si v centru obcházel a obhlížel zajímavě nasvícený dům, fotil ze všech možných úhlů až pak když jsem k němu přišel z druhé strany mi došlo, že je to vězení, což bych teda nečekal a tak jsem šel radši pryč:-)
Torsdag, 21 Februari
Nějak není o čem psát - od rána do večera v práci. Sněhu je každý den o něco víc. Fotka ze snídaně.
Utratil jsem 75 korun.
Tisdag och Onsdag, 19-20 Februari
Blázni! Co blázni - šílenci! Venku je skoro půl metru sněhu, do tohou fouká nepříjemný vítr a oni jezdí na kole jakoby se nechumelilo. Ale chumelí. Jen cestou do práce, což je dvanáct minut chůze, a pak při večerním špacíru jsem potkal asi třicet lidí na kole a jen jednu holku co kolo vedla, poněvadž zrovna psala SMSku. Asi nebyla ve formě. Nemám rád když mě na chodníku, na kterém co pár metrů brejkuju jak puberťák na hip-hop kempu, předjíždí lidi na kolech. Jak to sakra dělají? A nejsou to žádní vyznavači adrenalinu na horských kolech ale normální lidi, staří, mladí, ženské i chlapi na úplně obyčejných kolech. Před barákem je těch kol zaparkovaných nejmíň dvacet, človíček po práci vyleze ven, vytáhne kolo ze závěje a jede domů. Povídám jim že jsou blázni ale oni se jen smějí a říkají že mají zimní pneu. Vůbec je to tady takový malý ráj cyklistů - úplná rovina protkaná cyklostezkama. Při minulé návštěvě jsem si tu taky dobře zajezdil, na kole je tady všechno opravdu blízko, jenže to byl konec léta.
V úterý večer jsem se zašel projít, hned dva bloky od hotelu jsem narazil na pojízdnou knihovnu ale dovnitř jsem nešel, místo toho jsem si to namířil do přístavu a pak obešel centrum, byla to taková procházka na hodinku ale v tom počasí nic moc. Ani fotit se mi nechtělo, jen jsem se díval. Vyhlížel jsem nějakou hospůdku, kde bych se ohřál, dal si pivo a v klidu cigáro ale pak jsem si vzpomněl na plošný zákaz kouření v restauracích. Kam zajít na sváču? McD? Subway? Pizza? Nic z toho mě neoslovilo, to všechno si můžu dát i doma. Nakonec jsem se stavil v malém obchůdku nedaleko od hotelu a prohodil pár slov s prodavačkou která byla velice milá a příjemná přestože jsem tam napochodoval tři minuty před zavíračkou. To mi zas připomnělo to klišé o chladných a nepřístupných Švédech. Taková blbost!
Zatím bohužel žádnou zábavu nestíhám, vracím se na pokoj kolem šesté a přes den nemám ani čas brouzdat na internetu, takže není ani o čem moc psát - snad jen že na obědy s námi chodí chlap co vypadá úplně jako detektiv Quinn ze seriálu Dexter a že jsem měl k obědu kuře na banánech a bylo to překvapivě velice dobré, i když se ta kombinace zdá na pohled zvláštní. Nebo že Gert, se kterým spolupracuju, je "ajťák" každým coulem protože má na pravé ruce jen tři prsty takže může názorně na prstech obou rukou ukazovat reprezentaci bajtu v paměti počítače (bajt má osm bitů), ale možná to nějak souvisí s jeho koníčkem - výrobou kytar a komb. Taky s námi chodí na oběd člověk který se narodil v Anglii Skotovi a Angličance a svoji japonskou manželku potkal v Austrálii, jeho bratři žijí v Dánsku a Francii a on sám už je osmnáct let ve Švédsku. Když se prý sejde celá rodina, je to prý vzhledem k drobným kulturním rozdílům docela legrace:-) Nebo o (pro Čecha) překvapivé důvěře, když je v práci v ledničce jídlo a na dvířkách je ceník a vedle ne kasička, ale obyčejná plastová krabička bez víčka kam lidi dávají peníze za to co si vezmou. U nás v práci se kradl i blbý cukr. A na hotelu je na recepci várnice s kafem a u ní nápis "Koffee and sandwich - 20 Kr" a nikdo to neschovává ani když recepce mezi devátou večerní a šestou ranní nepremává. A hned vedle toho stojan s pohledy a ty jsou tam taky pořád. Ti lidi jsou tady prostě trochu jiní.
Utratil jsem 119 korun v úterý a 175 korun ve středu.Måndag, 18 Februari
Začalo to vlastně už včera, když jsem dal přednost přespání v pohodlí u Jindry a Saši namísto brzkému vstávání v pondělí ráno, úprku na vlak a riziku že nedojedu včas. Že půjdeme na pivo mi bylo jasné a Jindra mě ujišťoval že to rozhodně nebudeme přehánět ("Dáme čtyři, pět piv a půjdem domů."). Když jsme do hospody odcházeli až po osmé hodině, začínal jsem být lehce nervózní. To že jsme už v jednu hodinu po půlnoci byli doma ještě nic moc neznamenalo, protože ten výborný rum se prostě musel dopít. Spát jsme šli ve čtyři, vstávalo se v osm. Špatně mi nebylo, ale hlava bolela. Na hlavním nádraži při čekání na autobus na letiště jsem potkal kolegu, který shodou okolností taky letěl do Švédska (ale na sever), jel tím vlakem který jsem měl v plánu a hlava ho nebolela.
K letišti Vejklefa Hejvla (na letence mám pořád ještě Ruzyně) jen tolik - radši budu trpět hladem než bych tam nechal jen jedinou korunu za ten jejich sendvič za 140 Kč, který se už tak předražený prodává v trafikách za 39. Hajzli jedni! Mimochodem - stejný sendvič stojí ve Stockholmu 60 Kronor, což je, pravda, 180 Kč, ale proč má kruciprdel Švéd ten svůj sendvič předražený dvakrát a my, abychom byli jó světoví ho máme předražený čtyřikrát? Nesmím na to zapomenout cestou zpátky, ať se nemusím cpát sušenkama z dutý-frí.
Jinak dál cesta probíhala v pohodě, ve Stockholmu jsem kolegu zavedl na vlak a šel jsem lovit signál na wifi. Čtyři hodiny na letišti jsou děsná nuda, ještě že máme ty počítače a mobily. Do Kalmaru jsem letěl asi nejmenším dopravním letadlem pro více jak pět lidí na světě (i při chůzi uličkou jsem musel být v uctivém předklonu), o nějakém zvláštním pohodlí se nedá mluvit a interiér silně připomíná dopravní prostředky Českých Drah. Kdoví jestli už jsem byl na světě když to letadlo vyráběli. Jmenuje se to Saab 2000. Letuška mě taky překvapila - na tyhle krátké trasy asi nedávají ty úplně nejbystřejší holky, jinak si nedovedu vysvětlit proč když jsem si četl noviny s obrovským nápisem "Lidové noviny" na mě začala mluvit švédsky - copak vypadám jak nějaký Ulof Sudhoven, student bohemistiky se specializací na soudobou českou literatůru?
Zatímco ve Stockholmu, asi 500 km severně, bylo relativně hezky a málo sněhu, po přistání v Kalmaru sněžilo a foukal vítr (ostatně to trvá doteď). Hned po vyzvednutí bagáže jsem běžel k taxíkům, ale všechny byly zarezervované. No nic, tak pojedu autobusem, sice jede až za půl hodiny a kdoví jestli vůbec jede tam kam potřebuju, ale co se dá dělat, aspoň to bude levnější. Aby mi čekání lépe uběhlo, koupil jsem si cigára - považte, za 53 Korun! Ale nikomu to neříkejte, že je třeba vynásobit to třema... Stanovil jsem si na útratu průměrnou částku 200 Korun na den, takže zatím v pohodě. Autobus k zastávce přivezl starej Brůna, ten co byl onoho večera neklidný a podivně se klátil. Nekecám! Nastoupil jsem poslední abych nezdržoval a následujících pět minut probíhalo asi takhle:
- Good evening, do you stop near hotel Svanen? - Ett verktyg som vi använder oss av. - Ho-tel Sva-nen. - Översiktsplanens syfte är att ge vägledning och stöd i sådana. - Hmmm...tak asi jo. Can I pay in cash? (vidím jen platební terminál na karty, nikde žádná kasička s drobnýma) - Som är på gång och i gång inom vår. ...vkládám kartu do strojku a čekám kdy se objeví nápis "PIN", ale ono nic. - Det måste dock alltid framgå vad som ska vara allmän. ...Zadávám PIN, i když je to vzhledem k nápisu na obrazovce asi zbytečné.Nebudu vás napínat, nakonec se nápis obsahující zkratku PIN a kurzor objevil a já zaplatil celých 24 Korun tou nejméně jednoduchou, uživatelsky přívětivou a čas šetřící cestou jakou si (snad krom sepisování směnky za přítomnosti tří náhodně vybraných nezávislých svědků, vyhotovené ve třech kopiích a překladu do francouzského a anglického jazyka) dovedu představit. Brůna ukázal prstem na informační tabuli za zády a já samozřejmě pochopil že ji mám sledovat a vystoupit na zastávce jménem "Tillväxtverket", což byla informace sice naprosto přesná, ale zároveň zcela zbytečná. Ono když někdo píše "Alvsjo" a čte to "Élche"...a zní to jako když se chystá odplivnout.... Naštěstí Svanen i okolí znám, takže jsem vystoupil na správném místě a triumfoval zvoláním "Tack!", čímž považuji náš konverzační duel z mé strany za vítězný, jelikož jsem jako jediný použil slovo kterému ten druhý rozumí.
Abych se jen nechlubil, musím přiznat že hned v příštích deseti minutách jsem pracně získané body za jazykovědnou olympiádu ztratil když jsem při hovoru s recepční řekl "I was here six years ago" a ona mi nevědomky uštědřila lekci slovy "Oh, you have been here before.". Celou noc jsem kvůli tomu nespal a pořád mě pronásleduje, zatracený minulý průběhový...ale to taky nikomu neříkejte!
Utratil jsem 165 SEK.